Dinosaurus vážně?

Tak zatěžující otázka, jak to že vypadám jak vypadám? Jak to že sem vůbec tady? Tak tato otázka trápí bohužel jenom vědce! Jenže nebylo by dobré se na svou minulost podívat z jiné strany než z vědecké? A vůbec by se každý člověk měl nad tímto občas zamyslet!

Vraťme se do doby, kdy si všichni myslíte, že byli dinosauři. Ten blábol že kdysi tady pochodovali velké, tlusté ještěrky si nechte pro malé děti a dejte si je za klobouk! Ve skutečnosti jsme tu byli my. No teda skoro my. Podívejte se rychle všichni ven! Vidíte to co já? Kus z nás! No ano, je to příroda. Toho dne, kdy se stal nejdůležitější okamžik našeho života, si bohužel nikdo nepamatuje. Byl to den, kdy země byla  studená, tráva byla od popela, mraky byly černé a nikde nic víc než kouř a bláto. Tahle představa mě doopravdy děsí. Výbuch největší sopky byl doopravdy hrozný.

Avšak předposlední zrníčko popela mělo v sobě něco víc, něco jako semínko! Semínko zabalené v popelu dopadlo na studenou zem, ale bylo tak horké, že tráva okolo semínka začala hořet. Neshořelo jí moc to doopravdy ne, ale zajímavé bylo, jaký obraz vypálilo. Obraz Zeměkoule. Země se najednou ohřála a za pár let vyrostl uprostřed šedé pustiny nádherný listnatý strom. Nejkrásnější je na tom to, že strom dodal celé zemi tolik odvahy, že se stromy rozšířily a za chvíli byla Země zelená.

Ale zpět k našemu velkému stromu. Byl jedinečný tím že, jeho plody byly malá semínka, která se lišila od těch ostatních. Byla to zlatá semínka. Každým dnem z barevných listů stromu spadly semínka na zem. V letu tančily, zpívaly a hrály si. Bylo to tak kouzelné. Slunce, které vyšlo z bledě modrých mraků, osvítilo semínka a tráva se začala třpytit. Ze semínka vyrostli lidé a zvířata. Ovšem lišili se od nás. Lidé neuměli mluvit, zato zvířata mluvila  skvěle Španělsky, Francouzsky, Česky a Arabsky. Nikomu nevadilo, že to tak je, aspoň ne do doby, kdy se lidé začali množit. Život tehdejšího člověka byl tak tajemný a dobrodružný. Běhali a leželi ve třpytivé trávě. Dívali se na padesáti barevnou duhu, skákali přes létající  okvětné lístky, skákali a šplhali až do nebe, kde byl a tekl bílý vodopád se smaragdovými kameny a modrým třpytem. Vodopád kde nerostla jen zelená tráva, ale vše ostatní bylo oranžové, modré, žluté. Lidé tam chodili tak rádi až do dne, kdy zjistili, že nejsou sami.

I v nebi měli lidé svůj strom, lišil se jen tím, že místo  listů na něm rostly kapky duhy (jejich semínka). Navzájem nechápali, co se děje, pozemští lidé a nebeští se od sebe tak lišili. Uměli mluvit oni a ne zvířata, vyklubali se z vody, žili ve vodě. Aby zjistily  jejich příběh, skočili zpátky na Zem. Domluvili se s vedoucí všechzvířat (v té době to byla sova), že si vymění jednu malou vlastnosti  a to byla vlastnost mluvit.

Lidé, nadšeni že si konečně můžou všechno říct, utíkali za nebeskými přáteli. Po lepším seznámení se domluvili , že by navštívili jejich zem a přinesli by jim vodu. Trochu se báli, no nesmíte se divit, museli by se totiž podělit o jejich strom a bílí vodopád . No nakonec souhlasili. Po pár tisíciletích byla i naše Země doopravdy rájem. Jednoho dne se zatoulal člověk na opačnou stranu Zeměkoue, kde bylo sice vše skoro stejné, no jen ta divná černo červená brána, která byla zaražena v Zemi. Člověk, aneb byl tak zvědaví, otevřel bránu a neschopně zakopl o schod  po kterém se skutálel dolů do středu země.

V podzemí bylo teplo, černo a plno neznámého červeného teplého světla, později známého jako ohen. Snad strach se objevil  v jeho očích? A jak se tak díval do plamenů, usnul. Probouzel se omámený a zmatený. To co ale uviděl, tu špinavou příšeru,která  ho probudila, byla velmi špatná podobizna člověka. Vedle příšery stál strom, strom od popela s korunou od ohně, byl tak ošklivý, úplně jiný než ten, co mají nebeštané nebo oni. Abych vám to vysvětlila konečně já, tak tento strom byla zrovna ta sopka, která způsobila ty strašné dny plné tmy, popela a černých mraků. No ale tyto příšery neměli ani páru o tom, že na Zemi je už všechno jinak. Příšery totiž vlastnily celou zem i nebe a udělaly si ji po svém. Nevšimly si ale při výbuchu sopky že je v popelu zabalené i zlaté semínko, které změnilo celý svět.

A tak se příšera z podzemí, vydala výš podívat se, odkud se ten člověk vzal. Příšera se zhrozila jak je všechno zelené a veselé. Nemohla uvěřit, že za tohle může jejich sopka. Příšera byla bohužel chytřejší než člověk. Místo toho, aby začala zapalovat celou zemi znovu, přidělila některým lidem povahu tak zlou, chamtivou, hloupou a žárlivou, že se vlastně lidé začali ničit sami. Lidé už nebyli štastní a hodní, byli pravý opak. Nebeštané utekli zpět do nebe, protože nechtěli mít s pozemštany už nic společného a vlastně, pozemštané je vyhnali sami .Země byla jiná. Všichni se hádali, začali vymýšlet hloupé vynálezy jako jsou auta a domy. Tráva už nebyla hebká a třpytivá, nebe už nebylo modré, bylo  šedé. Hloupých bylo čím dál víc a víc, jen dobrých zůstalo pár. A protože příšery měly rádi teplo, daly tuto vlastnost i lidem. Lidé začali pálit všechny stromy, jen protože se jim zdálo že je na zemi moc zim . Svůj strom nenechali žít už vůbec. Právě naopak, zničili ho jako první . Vyčítali mu, že je vytvořil ,že se kvůli němu teď trápí, kvůli lásce, penězům a všem pocitům. Zabili vše živé. Nebeštané se jen z lítostí dívali na pozemštany a nemohli jim pomoct. Možná jednou sopka zase nadělila takovýto stejný strom, stejné zlaté semínko. Jenže každý den se zabije  tisíce stromů. Možná jen jeden z těch stromů nám může zase vrátit ráj. Ale ta povaha a hloupost všech  je tak nesmírná, že svět se takhle lepším nestane . Dne už nikdo své minulosti nevěří a ti nejhorší, co si říkají archeologové jsou ti, kteří se domluvili s těmi příšerami, že zahrabou do země velké kosti a budou jim říkat kostra dinosaura, aby se nikdo už nikdy nedozvěděl, jak to bylo, aby se lidé dál ničili až do konce.

(Šárka, 13 let)