Svatba a rozvod aneb Japonská pohádka beze jmen

Autor:  Tereza Dobšovičová

Bylo to dávno, stalo se to před měsícem. A teď se o tom povídá jako o legendě. Já jsem u toho byl. No ale nebudu vás napínat, řeknu vám o tom. Povyprávím. Přesunu tento příběh do další genera-ce, do té vaší.

Začalo to před dvaceti lety, když moje sestra Gejša — letěla na prázdniny na Moravu, kde bydlela osmdesát šest hodin u rybníka Ochechule, nedaleko hranic s Rakouskem. Užívala si čerstvého lesního vzduchu, co krok, to se víc zamilovala do té krajiny.

Šla podél břehu a viděla zelenou hlavu, která se na ni usmívala. Místo aby se lekla, tak se us-mála a zavolala: „Kdo jsi?“

Díval se pořád stejně a mlčel. Tady by to jenom chtělo říct, že — se do toho mužíčka zamilo-vala. Zakoukala se do toho zeleňouska tak, jak on se zadíval na ni.

„Ty jsi krásná dívka. Bohyně nebo kdo?“ zeptal se mužíček.

„Já jsem Gejška, ne žádná dívka, ale japonská Gejša,“ řekla, podívala se na hodinky a utekla.

Když doletěla zase zpátky domů, tak rok s nikým nepromluvila. Ve volném čase se dívala na fotografie z Moravy stejně upřeně jako na mužíčka u Ochechule.

Po roce její trápení jsme jí nabízeli let k rybníku Ochechule. Následoval pouze povzdech.

Začala mluvit až po osmnácti letech, když jí bylo dvacet osm let.

Gejša —- vykřikla radostí jako už dlouho předtím. Gejša zapisovatelka celý tento okamžik popsala.

Bojovní samurajové se dali do střehu. Šajgo Takanory, který měl velení, přikázal —-.

Vyskočila z okna. Když to —- uviděl, tak se rozeběhl. — chytil jen tak tak. Potom ji nechal stát.

Pokud vám nevadí, že na chvíli přeruším příběh, ale je to nutné. Tímto okamžikem se dostá-váme do těch časů, co se stalo před měsícem. Ale nechal ji tam stát dlouho.

Klekl si na jedno koleno. „Jmenuji se —-. Určitě si na mě vzpomínáš. A žádám tě o ruku,“ řekl vodník.

„Já jsem Gejša —-. Vzpomínám si na tebe a říkám ano,“ odpověděla.

—-vytočil telefonní číslo 88887330. „Pojďte sem, všichni! Svatba!“ řekl —-.

Navalilo se tam spoustu bytostí a vepředu stála —- a před ní klečel —-. Přišel k nim kněz, který je oddal. Vyměnil si prstýnky a už je to měsíc, co jsou manželé.

Mužíček v zeleném si celé ty roky opakoval v duchu: „ Je z Japonska.“ Až mu bylo právě tolik jako —-. Pak si objednal letenku do Japonska.

Sbalil si své zelené věci do malého váčku a vytočil číslo 778341000. Řekl jenom: „Rybník Ochechule, na letiště Ruzyně.“ Vykročil krok od rybníka a na cestě se objevil taxík, který vypadal jako létající leknín, ve kterém seděl Božský ochránce.

„Kam to bude?“ zeptal se taxikář.

„No do té Ruzyně,“ řekl —- při nastupování do leknínu.

Když dojeli do Prahy na Ruzyni, tak —- zjistil, že to letadlo letí až příští týden. Božský ochránce už ale odletěl zase do Japonska. —- znovu vytáhl mobil a vyťukal číslo 1551170. Z telefonu se ozval ubrečený hlas: „Ano, tady Gejša, které spláchla vlna jméno.“

„Proč brečíš, ségra?“ zeptal se —-.

„Právě teď mě manžel vyhodil z domu. Teď musím s mojí dcerou žít na suchu. A co můj ocas? Jo… tak abychom se dostali k věci. Co jsi chtěl?“ zeptala se Gejša, které spláchla vlna jméno. Teď jí už můžeme nazývat rozvedená Gejša. A co hůř. Má dceru, kterou její manžel poslal s rozvedenou Gejšou.

„No já bych se chtěl zeptat, jestli nemůžu k vám, protože jedu do Japonska a letadlo letí až za tejden. A jestli bys chtěla, můžeš letět se mnou,“ řekl ji do mobilu —-.

„Tak jo. Kde jsi?“ zeptala se rozvedená Gejša.