Dojmy z letošní vernisáže

Jak probíhala letošní výstava ateliéru Studánka? Co nového pro nás studenti a žáci připravili? Jak vlastně probíhala celá vernisáž?  To se vám pokusím nastínit v následujícím článku, i když je těžké popsat všechny aspekty tohoto jedinečného dne, to prostě musíte zažít na vlastní kůži.

Osobně docházím do ateliéru už ráno, kdy je vše ještě poklidné. První obrazy a další díla jsou tou dobou většinou již na svém místě, avšak nádvoří zeje prázdnotou až na pár jedinců, kteří dolaďují pozice obrazů tak, aby vše působilo hezky vyváženě. Samotný ateliér je také prázdný, avšak i tak je na první pohled znát, že dnešek bude něčím výjimečný. V rohu jsou nachystané kupy kloboučků a oblečků pro děti a na stole se začínají shromažďovat první dobroty. Od tohoto okamžiku aktivita v ateliéru a okolí exponenciálně roste. Přichází stále více rodičů, kteří tu zanechávají své děti, aby se mohly připravit na samotnou vernisáž. Také přibývá pochutin k naporcování a vnitřní prostory jsou za chvíli přeplněné a je nutné přemístit většinu ven. Obloha nevypadá úplně nejpříznivěji, a tak se staví stany (musím poznamenat, že postavit již trochu pokřivené párty stany bez návodu je poněkud oříšek – ovšem, po prvním pokusu, který zabral mnohem víc času, než kdokoli předpokládal, to šlo jako po másle). Ale to už se kvapem blíží zahájení vernisáže. Prostranství před ateliérem se zaplňuje lidmi a možná je to jen můj pocit, ale myslím, že tento rok jich tu bylo snad ještě více než kdy jindy.

Samotné zahájení je velkolepá podívaná těžko popsatelná slovy. Živá hudba, mraky lidí a dětí a všichni jakoby naladěni na stejnou notu. Pyšní rodičové (a mají být na co, tolik nádherných a jedinečných prací se jen tak nevidí) i náhodní kolemjdoucí, kteří se jen ze zvědavosti zastavili po cestě kolem – ti všichni se na chvíli ocitnou v jiném světě vytvořeným z dětských snů. Tento sen se rozkládá v ateliéru, na nádvoří a v zámeckém parku, kde celkové kouzlo ještě umocňuje šustění stromů a malé skupinky muzikantů, kteří jsou rozeseti po celém parku. Také se tu točí cukrová vata a samozřejmě nechybí všudypřítomný dětský smích.

Nevím, jak to Milena dělá, ale i letos byly párty stany nakonec potřeba jen jako úkryt před sluncem. Počasí vyšlo nádherně, po celou dobu svítilo slunce a nespadla ani kapka. Vernisáž se zase jednou povedla. Vše vyšlo tak, jak mělo. Nevím jak ostatní, ale mě na konci dne, i přes značné vyčerpání, příjemně hřeje u srdce, když vidím odcházet návštěvníky s úsměvem na rtech. Je to snad předzvěst toho, že přijdou i příští rok? Doufejme, že tomu tak bude.

A co říci závěrem? Snad jen pokud jste promarnili tuto šanci a na vernisáži nebyli, zkuste si udělat čas příští rok a přijďte okusit jedinečnou atmosféru, která zde v tento den panuje.

Bára